Lvi lucemburští

Jan Č. Galeta

Lvi lucemburští Osudy prostého vojáka Ondřeje a vladyky Jakuba Štěněte z Bělin se proplétají a uzlují v místě tajemného jihomoravského rybníka.
Oba muži si razí cestu složitým světem na přelomu 14. a 15. století. Morava je zmítána neustálými válkami mezi markraběcími bratry Joštem a Prokopem a jejich bratranci, královskými sourozenci Zikmundem a Václavem. Tito lvi z rodu Lucemburků si nemohou přijít na jméno a kují proti sobě jednu pikli za druhou, spojenectví mezi nimi se neustále mění a Jakub, Ondřej i další poddaní slouží vznešeným panovníkům coby pěšáci na šachovnici.
Navíc se do všeho míchají i síly, které dnes nazýváme nadpřirozené, ačkoliv pro středověkého člověka byly každodenní realitou.
Historický román s nezanedbatelnými prvky fantastiky sleduje životní peripetie smyšlených i historicky skutečných Moravanů pozdního středověku.


Knihu si můžete objednat na stránkách nakladatelství Zoner Press.



Ukázka z knihy:



část první: Hradby z kamene



…Tedy loupežníci, předešlou řečí posíleni, vylezli ihned s ohromnými kameny a střelami na hradby šlapanického kostela a hledíce přes zdi, spatřili veliké množství lidu ozbrojeného, stojícího již před nimi. I řekli jim: „Přátelé, kterak jste sem přišli, nemajíce roucha svatebního? Neboť zbraň vaše, kopí i střely, jimiž jste opatřeni, nejsou známkou přátelství, nýbrž vaší zuřivosti.“ A ještě ani slov svých neskončili, a hle, měšťané brněnští rychle, hořící zřejmou dobyvačnou dychtivostí, místo odpovědi nepřátelům nejprve střelami a dělovými ranami na samé zdi mocně udeří, před vchodem na hřbitov zapálí oheň a pak po žebřících jako po schodech s připraveným oddílem překročí zdi kostelní; kostela se zmocní a osvědčujíce ve zbrani ducha vojenského, vrhnou se na nepřátele již hrůzou strnulé, přestrašené a polomrtvé, a bijí je ze všech stran železnými důtkami, zepředu, z boků i zezadu.
A tak pojednou udatnost nepřátel náporem měšťanů přemožená ochabla, takže téměř všichni byli zajímáni a ostatní, které nezachránil útěk, v šeredném oblaku ohně a dýmu udušeni svého zatraceného ducha ztratili…

Pašije šlapanických loupežníků podle sepsání Bartoše, kata brněnského; text vznikl někdy v první polovině 15. století


Brno, prosinec 1400




Když uherský král Zikmund přitáhl po Vánocích k Brnu, rozložila se jeho desetitisícová armáda pod městem a ulice i nálevny se zaplnily vojáky, kteří toužili po zábavě.
Nejinak tomu bylo s jejich hejtmany. Jiří z Messenpecku, jeho švagr Jakub z Bělin, Vlk z Dobročkovic a Bohuš Libák z Radovesic seděli v jedné z krčem na Dolním rynku. Hráli v kostky a házeli do sebe jedno husté pivo za druhým.
„Ech, ale že má Zigy dobře našlápnuto,“ prohodil Jura spokojeně. Jeho pihatá tvář se ztrácela v příšeří krčmy. Seděl vedle Jakuba, zády k velkému krbu, nad nímž visel posekaný štít.
„To jo. Jsem jenom zvědavý, kam nás pošle,“ vyslovil Vlk nahlas to, co je všechny trápilo. Možností bylo několik – severovýchod Moravy, Znojemsko, Horní Slezsko anebo Čechy.
„Popravdě jsem si takhle návrat domů na Moravu nepředstavoval,“ zabručel Bohuš.
„Ale kuš! Jak domů? Jsi kastelánem Trenčína, tam jsi doma,“ seřval kamaráda Jakub.
„Nech ho, Štěně.“ Jiří se snažil Jakuba zklidnit a oslovil jej přezdívkou. Vladyka ji získal v létě u vojska coby nejmladší hejtman.
„Nezapomeň, že my ostatní tady ještě na rozdíl od tebe máme příbuzné.“
„Běž na sráč, Juro!“ zanadával Jakub. Jeho otec prodal rodné Běliny, když se dal do služeb markraběte Jošta. Že ho v Uhrách potkala střela z kuše už na začátku tažení, byla hloupá náhoda. Své děti – Jakuba a Annu – tak nechal bez prostředků i dědictví.
Naštěstí byla Anička už odmalička zasnoubená s Jiřím, synem otcova dobrého přítele Henslina z Messenpecku. Henslin byl hodný člověk a o obě děti z Bělin se dobře postaral. Jakub ho měl raději než otce a s Jiřím byli během dospívání jako bratři.
autor Roman Kýbus Když se mladý Messenpeck stal oravským kastelánem, dělal mu Jakub na hradě kapitána stráží. Jejich vztahy se tím sice zhoršily, neboť Jura dokázal být pěkně panovačný, ale pořád si rozuměli.
„No tak, nechme těch hádek, braši,“ uklidňoval všechny Vlk. „Tohle je možná náš poslední večer, tak si ho přece nebudeme kazit hádkou, ne?“
„Máš recht!“ souhlasil Jiří a pozvedl korbel. Přidali se i ostatní a připili si.
„Děvče, ještě čtyři piva!“ zakřičel Bohuš rozšafně na kyprou ženu, co roznášela pití – panímámu ve středních letech. Donesla jim je a naklonila se nad stůl tak, až jí ňadra podobná pytlům málem vypadla ze šněrovačky.
„Hergot, děvče, ty mi dáváš!“ zasmál se Bohuš a plácl ji po obrovském zadku. Místo aby mu dala facku, chlípně se usmála a odešla.
„Kurva, Bohuši, dneska si dáš sádlíčko, jo?“ prohodil v nadsázce Vlk a všichni se rozesmáli.
Byli mladí, sotva něco přes dvacet, a spojovala je společná minulost. Jejich otcové přišli do Horních Uher jako bojovníci markraběte Jošta, který v roce 1385 dobýval Pováží na Zikmundových odpůrcích. Markrabě sice časem území zase odevzdal uherskému králi, ale mnoho moravských bojovníků zůstalo. Našli v Horní zemi nový domov a vstoupili do Zikmundových služeb.
Čtyři mladí hejtmani se ještě nějakou chvíli opíjeli a vzpomínali na letní tažení v Liptovské župě, kde se zakalili bojem. Hádali, co je v příštích dnech asi čeká, a nakonec si slíbili věčné bratrství.





„Jakube, Jakube,“ lamentoval Jiří a od úst mu k nebesům stoupala pára.
Tichou a mrazivou nocí se ulicí rozléhalo dávení a chrchlání. Vladyka z Bělin klečel u škarpy a hlasitě zvracel. Na to, že mu kolena mrznou v mokrém sněhu, nedbal. Piva dnes prostě vypil příliš.
„Pojď už,“ pomohl Messenpeck švagrovi na nohy.
„Kam ženeš?“ chtěl vědět Jakub a utíral si pusu, z níž mu táhlo jako ze žumpy. Opilost trochu přešla, ale zato ho rozbolela hlava. Nabral proto do hrstí sníh a přiložil si jej na spánky.
„Mířím ještě do hampejzu, prý je někde tady, v téhle ulici,“ odpověděl oravský kastelán, zatímco se rozhlížel.
„Cože?“ hlesl zaskočeně Jakub, náhle skoro střízlivý.
„Do kurevného domu, brachu. Chci si trochu užít, když mám konečně možnost.“
Jakub myslel, že má mámení. Jistě, dříve s Jiříkem stáhli na seno nejednu vesničanku, ať už vdanou nebo ne, nepohrdli ani měštkami. Jenže než se vydali na Moravu, dovedl Jakub svou mladší sestru k oltáři a tam její ruku předal Jiřímu.
„A co Anička?“ zeptal se proto vladyka zle.
Jiří se k němu s úšklebkem otočil.
„Nebuď hlupák, Jakube. Co jsme oba neproháněli sukně, i když nám ještě teklo mlíko po bradě? Kolik vdaných bab jsme zpachtovali, co?“
„To s tím nemá nic společného!“
„Ne?! Ale nepovídej. Nikdy jsi na svátost manželskou ohledy nebral a teď najednou jo?“
Jakub se zamyslel. Pivo odplulo kdoví kam.
Ano, nikdy mu nevadilo užívat si s vdanými. Jenže to byla jejich starost, to ony porušovaly svůj manželský slib. Dobře věděl, že zuří jen kvůli své sestře. Kdyby si vzal Jura za ženu nějakou jinou, vůbec by mu neměl za zlé, že jde za kurvama. Jenže takhle...
„Ano, teď najednou!“ hněval se vladyka. „Jde o mou sestru, Juro. O tvou ženu. Něco jsi slíbil a nechceš to dodržet.“
„Ach Jakube,“ obrátil Messenpeck oči v sloup. „Ty jsi vždy chtěl být jako rytíři z těch hloupých příběhů, že ano? Čestný až na půdu. Mám Annu rád, ale to neznamená, že už na jinou ani nepomyslím. Měj rozum a dopřej mi ten frej.“
„Nic ti nedopřeju, chlíve! Moje sestra tě miluje, zbožňuje. Je to, jako bys jí plivl do tváře!“ Jakub rudnul vzteky a i Jiří se rozpaloval.
„Co když ji teď klátí nějaký panoš nebo čeledín, co? Anna už není tvoje malá sestřička, to si uvědom!“
„Ona by ti nikdy nevěrná nebyla!“
„Jak to víš, co? Jenom proto, že je tvá sestra? Zuř si, jak chceš, já si jdu užít.“ S tím Jiří vyrazil pryč.
„Stůj, chlape špinavý!“ zařval Jakub vzteky. Nazvat šlechtice chlapem se rovnalo smrtelné urážce. Sám by tasil meč, kdyby mu tak někdo řekl.
Jenže jinak nemohl. Jura urazil Aničku, a co hůř, chystal se zneuctít jejich manželství a tím i ji samotnou.
Jiří se skutečně zastavil a otočil.
To už k němu Jakub běžel. Vladykova pěst přistála oravskému kastelánovi přímo na pihatou tvář. Zuby cvakly o sebe. Messenpeck hekl a padl na zem.
„Kurva,“ zanadával Jakub a třel si klouby prstů. Bolely jako čert.
Jiří se zvedl na všechny čtyři. Jakub potlačil touhu ho nakopnout. Jen si odplivl a odešel.
Švagr na něj sice volal, ale Jakub toho nedbal. Potloukal se nočním Brnem, dokud nenarazil na první krčmu.
Ráno se probudil na zemi pod stolem se zjištěním, že mu někdo ukradl boty.





Mrazivé lednové ráno lezlo až do morků kostí. Spěchali tedy nejen proto, že si je povolal samotný král, ale také aby byli v teple. Oblékli si své nejlepší šaty, ale ani tak nevypadali jako vznešení šlechtici. Jedinou výjimku tvořil Jiří, jehož zjev však kazila modřina na tváři.
Zikmund, z Boží milosti král uherský, dalmatský, chorvatský et cetera, byl vysoké postavy jako všichni v jeho rodě. Na sobě měl vybraný oděv a plášť podšitý hermelínem. Zrzavé vlasy i vousy se mu kudrnatily tak, že by nejedna dívka záviděla.
Možná si je natáčí horkými kleštěmi? napadlo Jakuba. Klečel před králem vedle Vlka, Bohuše a Jiřího. Se švagrem se na sebe ani nepodívali. Od té rvačky spolu nepromluvili.
„Mí milí mladí hejtmani, povstaňte,“ oslovil je král z improvizovaného trůnu. Vedle něj stáli jeho hlavní poradci, Pípa Vlach, hrabě z Ozory, a Ścibor ze Ściborzyc, sedmihradský vévoda a prešpurský župan.
„Nějak se mi poslední dobou nedostává velitelů,” pokračoval Zikmund a měl pravdu. Během obléhání Liptovského hradu jeden z velitelů padl a druhý si odnesl tak těžké zranění, že se už nikdy nepostaví na nohy.
„A proto dostanete šanci vy. Jednal jsem s biskupem Janem, na jehož území Prokopovi lidé zle řádí. Na vás bude se s nimi vypořádat. Dostal jsem od biskupa do zástavy mnohá města a hrady na severu Moravy. Potíž je, že většinu z nich drží neprávem Prokop a musíme je tedy vydobýt.
Ty, Vlku, vyrazíš do Budišova, a ty, Bohuši, do Mohelnice. Obě města jsou v biskupských rukou. Posílíte místní posádky a budete strážit okolí. Krom toho máte za úkol vyrvat z Prokopových spárů, co jen půjde. V tom vás podpoří pan Lacek z Kravař, poslal jsem mu list a zpravil ho o tom. Oba dostanete po stovce vojáků. Jiříku,” obrátil se král na Messenpecka, „ty pojedeš se setninou na Hukvaldy. Zvedneš morálku biskupské posádce, která už odolala několika útokům, a usídlíš se tam. Pokud dobudeš na Prokopovi hradu Šauenštejna a měst Ostravy, Příbora a Brušperku, dám ti je za pět set kop grošů do zástavy. V tom ti bude nápomocen tvůj švagr. Slyšel jsem, Jakube,” oslovil král zvesela vladyku, „že jsi dostal na Liptově přezdívku Hündchen, Štěně. A že to bylo za dravost a odvahu, s jakou ses vrhal do boje. Proto z tebe činím hlavního hejtmana mých vojsk v olomoucké cúdě. Dostaneš čtyři setniny mužů a k dispozici ti budou biskupští manové a bojovníci. Jelikož vím, že si jste s Jiřím blízcí, bude se vám jistě dobře spolupracovat.“
Jakub se kysele usmál a hodil okem po Jurovi. Ten koukal do země.
„Také spolu vyženete Prokopovy lidi ze vsí a tvrzí na hukvaldském a šauenštejnském panství. To musíte udělat nejdříve, protože z nich hrozí nebezpečí.“
Král vstal z trůnu a přistoupil k nim. Každého objal a popřál štěstí. Audience byla u konce.





Mladí hejtmani měli ještě jeden společný večer. V krčmě ale nebylo zdaleka tolik veselí jako před třemi dny. Pili hodně, leč mlčky. Král jim na bedra nenaložil zrovna málo. A napětí mezi Jakubem a Jiřím nepomáhalo nikomu.
Vladyka to nevydržel.
„Juro,“ oslovil švagra. „Nebudu se ti omlouvat. Ale musíme spolupracovat a měli bychom spolu alespoň mluvit.“
„Mluvit spolu budeme, Jakube. Ale jenom, když to bude nutné,“ odštěkl Jiří studeně a zhluboka se napil.
Vlk a Bohuš sice nevěděli, co přesně se stalo, ale pochopili, že tady už žádné „no tak, braši“ nepomůže. Smutně si povzdechli a Vlk objednal pálenku.





Jakub chtěl cestovat spolu s Jiřím, jenže ten vyrazil se svými muži brzy, když ještě vladyka spal.
„Nu což,“ zabručel si Jakub sám pro sebe. „Ty ses zachoval jako kokot, ty pochopíš svoji chybu…“
Přemýšlel, jestli by měl nějak dát vědět Anně, co se stalo, ale zavrhl to. Tohle jí bude muset jednou povědět osobně. Nebo také ne. Záleží, jak se Jura ještě zachová, jestli zalituje…
V čele armády pod svou korouhví vyjel z Brna na sever. Hřálo ho u srdce, když viděl bílého berana stojícího na modrém poli, jenž se třepetal hned vedle praporce se znaky uherského krále.


Brno, duben 1400



„Ondřeji, řekni mi, jak je to možné, že jsou brněnské holky statečnější než zdejší chlapi?“ ptal se Matěj drze. Sliny mu létaly od úst, křivé zkažené zuby vystavoval na odiv v širokém úsměvu a korbelem piva máchal tak divoce, jako by to byla zbraň.
„Drž hubu,“ ohradil se Ondřej, vstal a přes stůl do Matěje strčil.
Opilý kumpán zavrávoral na lavici a rozhodil rukama. Rovnováhu udržel, ale pivo mu vyšplíchlo z korbele. Vyletělo k očouzenému stropu a zlatavým obloukem chrstlo přímo na hlavu dalšími hostu u vedlejšího stolu.
„Kurva! Co to…“ ozval se hluboký hlas. Jeho majitel s postavou medvěda se zvedl od stolu. Ze zplihlých vlasů mu po tváři stékalo pivo a z vousů kapalo na zem.
Rychle se rozkoukal – v podmračeném obličeji se mísila opilost s posledními zbytky sebeovládání. Chytil Matěje za ramena, zvedl ho z lavice a hodil jím do místnosti. Přiopilý Ondřejův kamarád letěl kus vzduchem. Srazil k zemi dva další hosty šenku a rozplácl se o podlahu.
„Sakra!“ stačil zanadávat Ondřej. Vzápětí politý muž natáhl tlapu přes stůl a popadl jej za šedivějící vlasy.
Ondřej ho udeřil korbelem do tváře. Hromotluk zaúpěl, pustil kštici a se zlomeným nosem klesl na kolena.
To už se na hromotluka a Ondru hnali ti dva, na které padl Matěj. A s nimi jejich kumpáni. Během pár okamžiků zachvátila nálevnu šenkovního domu surová bitka.
Ondřej se vyhýbal střetům a po zemi se doplazil k Matějovi.
„Dobrý?“ zeptal se druha a pomohl mu na nohy.
Matěj přikývl. Rukou si třel potlučená záda. Tvrdý dopad z něj vyrazil všechnu opilost.
Proplétali se mezi rozzuřenými chlapy, kteří do sebe bušili pěstmi i korbely. Lavice byly naštěstí moc těžké a zbraň zatím nikdo nevytáhl.
V zápalu rvačky si jich nikdo nevšímal, takže se proplížili pod stoly a podél zdí až k východu.
Zabouchli za sebou dveře a vylezli ven na Měnínskou ulici, kousek od stejnojmenné brány. Opřeli se o kamennou podezdívku a culili se, jako malí kluci, co provedli pořádnou lumpárnu. „Ech, tak to nám zase vyšlo, což Ondro?“ zahalekal Matěj.
„No nevím, kdybys mě pořád nesral těmi řečmi, mohli jsme ještě v klidu pít. Šenkýř na nás bude pěkně naštvaný.“
„Nebude,“ odpověděl s úsměvem Matěj. „Rvačky prospívají obchodu.“
„To určitě,“ řekl Ondřej nazlobeně a vydal se ulicí nahoru. Matěj si pospíšil za ním. Minuli křižovatku s Českou a Menších bratří.
Nohy se jim bořily do bahna.
Ondřej měl Matěje plné zuby. Byly to dva dny, co se vrátili z výpravy proti zbojníkům usazeným na hrádku v Babicích. A oba je strávili i s dalšími vojáky pitím.
Všichni zajatí lapkové, včetně jejich velitele, byli včera popraveni. Pověsili je na šibenici před městem a hejtmanovu hlavu, nabodnutou na kopí, umístili pro výstrahu na Měnínskou bránu.
Ondřej s Matějem patřili do bojového tovaryšstva pana Erharta Skalského z Kunštátu, které odvedlo při dobývání Babic největší kus práce. Brněnská městská hotovost spíš jen zděšeně přihlížela, než aby bojovala.
Jsou to koneckonců řemeslníci, kteří o válce nic neví, bránil je v duchu Ondřej, který také pocházel z Brna. Kamarádovy urážlivé poznámky na adresu rodného města jej proto hnětly.
„Héj, Ondro, kam ten spěch?“ volal Matěj, který na rozbahněné ulici vedoucí do kopce k Hornímu rynku zaostal.
„Kam asi, ty hnojokyde. Do té špeluňky, co jsme si pronajali. Chci se konečně vyspat,“ odpověděl kamarád vztekle. Naposledy si užil klidnou noc, než vytáhli na Babice.
Chtěl se Matěje zeptat, jestli hodlá jít s ním nebo ještě pokračovat v pití, ale slova mu z úst vzal zděšený výkřik.
Matějův jekot se nesl tichým nočním Brnem do všech směrů, odrážel se od kamenných zdí a budil spáče.
Ondřej se otočil, rukou šmátral k pasu, kde měl kudlu.
Jakmile uviděl, proč jeho kamarád křičí, strnul hrůzou. Nůž mu vypadl z prstů a čvachtl do kaluže. Matěj seděl zadkem v bahně a rukama se opíral za zády. Ztuhl jako socha.
Nad ním se skláněla poloprůsvitná postava.
Šlo o mladou dívku. Dlouhé vlasy jí zplihle visely a na zem z nich odkapávala voda. Byla úplně nahá, s žádoucím tělem a krásnou tváří. Ondřej skrz její přízračná stehna a pozadí viděl tvář přítele. Matěj byl celý bledý, oči vyvalené, ústa semknutá do tenké linky.
Ondra hned věděl, která bije – utopená Johanka, co straší na Měnínské. Srdce se mu sevřelo.
Nikdy přízrak nespatřil, ale jako dítě vyrůstající v brněnských ulicích o něm hodně slyšel. Samozřejmě nejen o něm, po městě se toulalo přeludů a kvílejících duchů více.
Utopená Johanka, již matka jejího bohatého milého obvinila z čarodějnictví a dohnala tak k sebevraždě, se utopila ve studni na dvoře domu, u něhož právě stál. A podle toho, co slýchával, znamenal její polibek jediné.
Smrt.
Ze všech sil se chtěl pohnout, rozběhnout se, tryskem přeletět těch pár kroků a vytrhnout Matěje z náruče přízraku. Jenže nemohl udělat ani krok.
Přízračná dívka poklekla k Matějovi. Objala strnulého muže okolo ramen, pohladila ho po vlasech a vášnivě políbila na ústa. Zavál vítr, opřel se do ducha a rozfoukal ho na tříšť vodních kapek, které Matěje ošplíchly.
Ondřej se konečně pohnul.
„Matěji, Matěji!“ křičel Ondřej, aby malátného muže probral. Kamarád byl bledý jako stěna a studenější než led. Dal mu pár facek.
„Ondro, co to, do pekel, bylo?“ zeptal se Matěj. Hlas se mu třásl.
„Duch utopené Johanky,“ hlesl Ondřej a vysvětlil krátce dívčin tragický příběh. Neřekl ale, že její polibek znamená smrt. Namísto toho zalhal: „Koho políbí, toho prý čeká to, co jí nikdy nepotkalo. Svatba a šťastný život…“
Ze spaní nebylo nic. Po tak otřesném zážitku šli s Matějem rovnou do další krčmy a pili jako o duši.





„Ondřeji, Matěji! No konečně,“ přivítal je oba Janek Šibal, vojenský hejtman jejich bojového bratrstva. Z krčmy šli po ránu přímo do benediktýnského proboštství v Luhu, kus za brněnskými hradbami. Tam měla jejich družina opěrný bod a zázemí.
„Jak konečně, veliteli?“ ptal se Ondřej unaveně a rukou se hrabal v tmavém plnovousu prokvétajícím šedí. Propitá noc se na nich na obou podepsala.
„Snad jste si nemysleli, že se budete jenom válet, chlastat a kurvit?“ zvýšil hlas Janek. „Babice byly pouhý začátek. Markrabě Jošt poslal z Branibor panu Erhartovi jasné rozkazy: vyhnat všechna Prokopova tovaryšstva z okolí Brna a zajistit sídelnímu městu klid. Pan Erhart rozhodl, že teď potáhneme na kostelní tvrz v Měníně, kde se usadilo bratrstvo Hynka z Kepkova.“
„A proč jsme se vůbec vraceli do Brna?“ zeptal se naštvaně Matěj. „Raději bych vyrazil z boje rovnou do boje. Myslel jsem, že když už nás pan Erhart vypustil do města, budeme mít chvíli klid.“
„Protože brněnští měšťané moc stojí o tom nám opět pomoci. Nabídli své zbraně a taky dost peněz, ze kterých dostanete poctivý podíl. Vrátili jsme se, aby pan Erhart dohodl podrobnosti,“ odvětil Janek se širokým úsměvem. „Vyrážíme zítra, tak se dejte trochu do kupy.“
Došourali se do stodoly, která mužstvu sloužila za noclehárnu, a pozdravili se se svými spolubojovníky. Někteří tam nocovali, jiní dorazili před nimi, další byli stále ještě v Brně.
„Chlapi, co jste prováděli?“ zeptal se jich Martin řečený Ryba. To pro své velké, stále jakoby vyvalené oči v dobrácky kulaté tváři. Když viděl, jak jsou zmožení, a Matěje že navíc krášlí monokl, starostlivě zakroutil hlavou.
Bez nálady jim vylíčili rvačku, kterou vyvolali, avšak o podivném setkání s duchem utopené panny pomlčeli. Ani jednomu nebylo po chuti o tom zážitku mluvit. Lépe by bylo zapomenout, což se však nedařilo.
Poslouchalo je více uší než jen Martinovy, a když dovyprávěli, dali i další muži k dobru historky z nočního hýření.
Ostřílení vojáci jako oni jen málokdy mluvili o boji. I když se odehrál nedávno a každý se mohl pochlubit svými činy, raději mlčeli. Vždyť všechny svíral strach, když stáli tváří tvář nepříteli. V takové chvíli chtěli jediné – přežít a pomoci kamarádům. Nějaké vítězství bylo uprostřed krvavé řeže vedlejší.
Neměli proto rádi chvastouny, kteří se vychloubali, kolik mužů zabili či jaké hrdinství spáchali. Takových žvanilů byly plné krčmy, jenže od huby se jim jen prášilo, jak ze sebe sypali výmysly. Skutečný voják raději o bitvě mlčí, neboť ví, že to není žádná sláva, ale jen velká sračka.
Ondřej poslouchal, jak jeho kumpáni slavili, kolik toho vypili, komu hubu rozbili a kolik děvčat sklátili. Nejhlasitěji se holedbal Petr, obdařený přízviskem Klobúk. Byl to hubený čahoun s liščím nosem a úsměvem spratka. Pýřil se, že strávil noc postupně hned s pěti nevěstkami.
„Tož to si tvůj kokeš pořádně zakokrhal,“ komentoval Martin Ryba se smíchem takové vychloubání.
„To si piš, hofarta měla v hampejzu jen čtyři volné holky a ja měl pořád chuť, tož jí nezbylo, než aby se mnou nakonec ulehla sama,“ potvrdil Petr.
„A která to byla?“ vyzvídal Martin.
„No samotná Pletlina,“ pronesl triumfálně Petr a zasněně dodal: „A byla z nich nejlepší, chlapi. Pěkně křepká…“
Zatímco zábava pokračovala, Ondřej se ponořil do vlastních myšlenek. Dumal nad včerejším přeludem. Vždycky mu říkali, že zjevení a polibek utopené panny věští smrt, ale nikdy se nesetkal s někým, kdo by ji na vlastní oči viděl. Bral to všechno jako báchorky a povídačky.
Podíval se po Matějovi – byl celý bledý. Jeho obvyklá veselost byla ta tam.
Budu ho střežit, slíbil Ondřej v duchu sám sobě.
Zvedl se, bez jediného slova opustil společnost kumpánů a vydal se do kostela svatého Jiljí.
Nemodlil se od společné mše před tažením na Babice. Od té doby hodně hřešil, zabíjel, pil… Musel ulevit své duši a také poprosit Boha a všechny svaté, aby dohlédli na Matěje.


Šauenštejn, duben 1400




Ve stanu panovalo vlhko. Po týden trvajícím dešti se nebylo co divit. Jakub si sušil plášť u uhlíků žhnoucích v železném koši, upíjel víno a koukal otvorem po odhrnuté chlopni do deště.
Pod Šauenštejnem, dříve oblíbeným loveckým sídlem olomouckých biskupů, leželi už dva týdny. Mladý hejtman velel svým třem stům vojáků, krom toho tu byla padesátka biskupských manů a stovka mužů pana Lacka z Kravař, jehož rod držel nedaleké hrady Strallenberg a Jičín.
Z Hukvald, které byly také skoro na dohled, žádné posily nedorazily. Jiří z Messenpecku byl stále uražen.
Jakub už pro něj dobyl, co se v okolí dalo. Slabé Prokopovy posádky ve vesnicích i městech se vzdávaly rychle a bez boje. Stačilo, když obránci viděli počty Jakubových šiků a jejich děla. Jiří však přesto s Jakubem nemluvil. Vypadalo to, že letité přátelství vzalo za své.
Poslední, co měl Jakub pro Zikmunda dobýt a poté předat Jiřímu, byl Šauenštejn. Chtěl to mít za sebou co nejrychleji a být k dispozici králi pro jiné úkoly.
Jako naschvál se však obránci rozhodli držet zuby nehty.
Hrad na nevysokém kopci začínal připomínat spíše zbořeniště než výstavné biskupské sídlo. Vnější palisáda shořela, první brána ležela v troskách a jediná přístupová cesta – dřevěná lávka jdoucí nad příkopem troskami brány a pak nad strží až do hradu – byla už dávno stržená. Hradby otlučené střelami, střechy ohořelé… Jen bergfrýd nad druhou bránou stále odolával ostřelování.
Čím déle se vladyka pohyboval po tomto hraničním cípu Moravy, tím více se mu tu líbilo. Zvlněná krajina, hluboké lesy a hory za humny… Vzpomněl si, jak v opilosti vyčítal Bohušovi řeči o návratu domů, a usmíval se teď vlastní pošetilosti. Bylo mu pět, když je s Annou vzal otec do Uher. Na rodné Běliny si pamatoval jen málo. Myslel, že jeho domov je v Horní zemi, na Oravě. Až teď poznal, jak se mýlil.
„Pane hejtmane, pane hejtmane,“ vynořil se z provazců deště s křikem Lítek ze Straníka, jičínský man, který sloužil coby Jakubův pobočník.
„Copak?“
„Máš návštěvu, hejtmane.“
„Koho?“ zeptal se Jakub překvapeně.
„Ženu. Šlechtičnu. Jméno mi neřekla.“
„Cože?!“
Jaká dáma by ho mohla chtít navštívit na bojišti? Co byl na Moravě, tak moc žen nepotkal. Vlastně žil skoro jako mnich, aby se mohl cítit poctivější než Jiří Messenpeck.
„A proč jsi ji zavedl až sem, není tu bezpečno!“ vyhuboval Lítkovi.
„Marně jsem se ji snažil přesvědčit, aby se vrátila do Kopřivnice a počkala tam na tebe. Nedala si říci,“ bránil se man.
Jakub mu přikázal návštěvnici přivést a rychle si trochu poklidil. Meč, kyrys a kroužkovou košili, které se válely na provizorní posteli, upevnil na dřevěný stojan. Špinavou košili hodil do truhly a cínový talíř se zbytky jídla dal na déšť. Přiložil uhlíky do koše a připravil číše a víno.
Vešla do stanu, zabalená do hnědého pláště ztěžklého vodou. Lepil se na ni jako spodní košilka na lazebnici. Když sundala hlubokou kápi a odhalila obličej, Jakub překvapeně vyskočil a objal ji.
„Aničko, co tady děláš?“ vítal sestru.
Anna z Bělin byla pohledná drobná žena. Černé vlasy – stejně uhlové jako Jakubovy – měla spletené do copu a schované pod zavitím. I dnes se oblékla prostě a účelně, jak to vždy mívala ve zvyku. Jediným drahým doplňkem oděvu byl zlatý křížek na prsou.
„Přijela jsem za Jurkem na Hukvaldy, chtěla jsem být u něj. Doufala jsem, že tam najdu i tebe a ty místo toho dřepíš někde v bahně,“ vychrlila ze sebe.
„Ale kdepak v bahně. Podívej, jaké mám pohodlí. Ale ty bys tu neměla být, není to bezpečné. Na hradě mají prak, a i když je starý a nepřesný, občas s ním na nás vystřelí. Jen co se usušíš, pojedeme do Kopřivnice, na fojtství budeme mít pohodlí.“
„Ach, Jakube, nebuď takový. Už nejsem malá, nemusíš se o mě tolik starat.“
Když viděla, jak se bratr po jejích slovech tváří ublíženě, změnila tón.
„Ale no tak, víš, jak jsem to myslela. Ale jestli se chceš o někoho starat, tak můžeš začít mým doprovodem,“ řekla čtverácky.
„Jura je s tebou?“ ztuhl Jakub.
„Ne, není,“ zavrtěla hlavou. „Ale pět jeho mužů.“
„Ech, myslím, že ti už sedí u ohňů a pijí pivo z mých sudů. No, tak se posaď,“ ustoupil Jakub a naaranžoval sestře stoličku tak, aby seděla zády ke koši s uhlíky a mohla se nahřívat.
„Vůbec jsem nevěděl, že jsi tady,“ vysvětloval vladyka, zatímco sestře naléval víno.
„Jak to?“ podivila se. „Požádala jsem Jurku, aby ti dal vědět. Budou to už dva týdny. Myslela jsem, že pozvání na Hukvaldy jsi oslyšel pro nedostatek času. Vyrazila jsem proto za tebou.“
„Hm, vědět mi nedal…,“ zabručel vladyka.
„Mezi vámi se něco stalo,“ pochopila.
„Ano, pohádali jsme se a já mu dal přes hubu,“ přiznal hned.
„Jakube!“ vyjekla Anna překvapeně. „U všech svatých, proč?“
„To je jedno...“
„Jedno je kolo u trakaře!“ zvýšila hlas.
„Bylo to kvůli hlouposti,“ vykrucoval se Jakub. „Já něco plácl, on se naštval, taky něco řekl a já mu jednu vrazil. Neptej se mě, prosím tě, o co přesně šlo.“
„Jako malí kluci, že ano?“ zakroutila Anna rozčarovaně hlavou. „Tak, a teď mě dobře poslouchej, bratříčku. Jen co trochu uschnu, sedneme na koně a ty se mnou pojedeš na Hukvaldy. Pěkně to s Jurkou urovnáte.“
„To nejde,“ rozhodil Jakub bezmocně rukama. „Já tady obléhám hrad, Anno!“
„To jste celí vy, muži. Ty vaše hry, ctnosti, záště a podobné. Nebudu se o tom s tebou bavit, Jakube. Nesnesu, aby dva lidi, kteří jsou mi nejdražší, byli na nože. Na Hukvaldy to je odsud sotva víc než míle. I kdybychom jeli jen krokem, za hodinu jsme tam.“
Anna se postavila a založila si ruce v bok. Jakub pochopil, že nemůže odmítnout. Koneckonců, roztržka s Jurou ho i přese všechno tížila.
„Dobře, ale nejpozději v noci musím být zpět,“ souhlasil opatrně vladyka.
„V tom případě neztrácejme čas,“ usmála se Anna a natáhla se pro plášť.





Déšť se trochu utišil, když vystoupali do kopce a stanuli na prvním z jeho vrcholů. Hukvaldy byly pevným hradem. Chránila je předsunutá kruhová pevnůstka, palisádou spojená s hlavním hradem na druhém vrcholu kopce.
Strážní pustili svou paní bez ptaní dovnitř. Projeli předhradím mezi palisádami. Pobíhající slepice a prasata se pletly koním pod nohy a ve vzduchu byl silně cítit hnůj.
Po padacím mostě, skrze bránu vedle bergfrýdu, se dostali do hradu. V průjezdu na ně konečně nepršelo.
„Na cos myslel, když jsme přejížděli přes most, Jakube?“ zeptala se Anna, náhle dychtivá jako malé děvče.
„Pročpak?“
„Od místních jsem se dozvěděla, že kdo po něm jede poprvé, tomu se splní jeho tajná přání.“
Jakub se zasmál.
„Stále miluješ pohádky, že sestřičko? Nepřál jsem si nic. Jen jsem myslel na to, že bych taky rád byl pánem takového hradu.“




Na vnitřním nádvoří paláce je už čekal Jiří z Messenpecku. Pihovatou tvář měl zrudlou.
„Tys jela za ním?“ vyjel na svou ženu rozhněvaně, až Anna překvapeně ustoupila zpod stříšky zpět do deště. Takové přivítání nečekala.
„Buď zdráv, Juro,“ pozdravil švagra Jakub. Messenpeck ho zpražil zlým pohledem.
„Tebe jsem na svůj hrad nezval, Štěně!“ Jakubovu přezdívku doslova vyplivl.
Vida, vida, tady má někdo nos pořádně nahoru, co? zhodnotil v duchu vladyka Jiřího chování.
I dříve byl jeho švagr hrdý na rakouský původ svého rodu a na postavení kastelána Oravy. Hrdost však zřejmě přešla v pýchu. „Jurko, proč jsi Jakubovi nevzkázal, že jsem přijela na Moravu?“ zeptala se Anna. Hlas měla klidný, ale Jakub poznal, jak moc je z manželova chování nesvá.
„Proč jsi za ním jela, aniž by ses mi zmínila?“ odpověděl otázkou.
„Vlastně ani nevím,“ sklopila Anna oči k zemi. „Čekala jsem, až Jakub přijede, protože jsi ho měl pozvat. Už jsem to nemohla vydržet, chtěla jsem ho vidět. Tys byl zrovna kdovíkde, tak jsem jela.“
Jakub stál pořád na dešti a nevěděl, co dělat. Litoval, že svou sestru poslechl. Jiří byl vzteklý a vladyka tušil, že to je ze strachu.
Bojí se, že jsem Anně pověděl o jeho kurvení! uvědomil si Jakub.
„Pojď sem,“ vyštěkl Jiří. Neznělo to moc něžně, ale nebyl to ani příkaz.
„Bál ses o mě?“ zeptala se Anna něžně a přistoupila k Jiříkovi.
Jeho odpovědí byla facka.
Anna vykřikla, spíše překvapením než bolestí. Rána nebyla silná. Uskočila od manžela a skrze slzy a déšť si ho nevěřícně měřila.
Jakub už sahal po meči, ale zarazil se. Takhle se to řešit nedalo.
Postavil se mezi sestru a švagra.
„Copak, Jakube, zase mě chceš srazit do bláta?“ zeptal se Messenpeck ironicky.
„Nic jsem jí neřekl,“ zašeptal Jakub. „Nemusíš se bát.“
„Bát?“ Jura vyprskl smíchy a až teď si Jakub i Anna uvědomili, že je opilý.
„Já se nebojím. Ani své ženy, a už vůbec ne tebe! Vypadni z mého hradu, dokud ti to ještě dovolím. A ty, Anno, mazej domů. Jsi má choť a budeš mě poslouchat!“
„Aničko, pojeď se mnou pryč,“ vybídl Jakub sestru. Anna jej objala, avšak zavrtěla hlavou.
„On se z toho vyspí a bude to zase ten starý Jurko, věř mi,“ pošeptala bratrovi. Chtěla se ho pustit, ale ještě ji zadržel. „Chceš mi říct, že tohle není poprvé?“
Zavrtěla hlavou, oči uslzené.
„Nic nedělej, Jakube, prosím, prosím,“ žadonila. „Jen bys to zhoršil. Neříkej, že si nepamatuješ, jak dokázal být vzteklý a kopat do dveří, když jsme byli malí. Tohle je totéž. Věř mi, že...“
„Anno!“ přerušil ji Jiřího hlas. Pustila bratra, pohladila ho ještě po tváři a zmizela v hradním paláci.
Jakub měl sto chutí Jurovi rozbít držku, nakopat mu koule, bušit do něj, dokud se nepřestane hýbat. Dusil se vztekem. Soustředil se na kapky deště dopadající mu na čelo. Příjemně chladily.
Udržel vztek v sobě, jen aby vyhověl Annině prosbě.
„Vypadni!“ štekl na něj Jura.
„Ještě jednou jí ublížíš a zabiju tě,“ namířil na něj Jakub prstem a ulevil si aspoň slovy. Na patě se otočil a sešel zpět ke stájím.
Hukvaldští vojáci a sloužící se mu pohledem vyhýbali. Zdálo se, že se za chování svého pána stydí.