Osudy prostého vojáka Ondřeje a vladyky Jakuba Štěněte z Bělin se proplétají a uzlují v místě tajemného jihomoravského rybníka.
Oba muži si razí cestu složitým světem na přelomu 14. a 15. století. Morava je zmítána neustálými válkami mezi markraběcími bratry Joštem a Prokopem a jejich bratranci, královskými sourozenci Zikmundem a Václavem. Tito lvi z rodu Lucemburků si nemohou přijít na jméno a kují proti sobě jednu pikli za druhou, spojenectví mezi nimi se neustále mění a Jakub, Ondřej i další poddaní slouží vznešeným panovníkům coby pěšáci na šachovnici.
Navíc se do všeho míchají i síly, které dnes nazýváme nadpřirozené, ačkoliv pro středověkého člověka byly každodenní realitou.
Historický román s nezanedbatelnými prvky fantastiky sleduje životní peripetie smyšlených i historicky skutečných Moravanů pozdního středověku.


Knihu si můžete objednat na stránkách nakladatelství Zoner Press, kde také naleznete její ukázku.

Ukázka:

Brno, duben 1400

„Ondřeji, řekni mi, jak je to možné, že jsou brněnské holky statečnější než zdejší chlapi?“ ptal se Matěj drze. Sliny mu létaly od úst, křivé zkažené zuby vystavoval na odiv v širokém úsměvu a korbelem piva máchal tak divoce, jako by to byla zbraň.
„Drž hubu,“ ohradil se Ondřej, vstal a přes stůl do Matěje strčil.
Opilý kumpán zavrávoral na lavici a rozhodil rukama. Rovnováhu udržel, ale pivo mu vyšplíchlo z korbele. Vyletělo k očouzenému stropu a zlatavým obloukem chrstlo přímo na hlavu dalšími hostu u vedlejšího stolu.
„Kurva! Co to…“ ozval se hluboký hlas. Jeho majitel s postavou medvěda se zvedl od stolu. Ze zplihlých vlasů mu po tváři stékalo pivo a z vousů kapalo na zem.
Rychle se rozkoukal – v podmračeném obličeji se mísila opilost s posledními zbytky sebeovládání. Chytil Matěje za ramena, zvedl ho z lavice a hodil jím do místnosti. Přiopilý Ondřejův kamarád letěl kus vzduchem. Srazil k zemi dva další hosty šenku a rozplácl se o podlahu.
„Sakra!“ stačil zanadávat Ondřej. Vzápětí politý muž natáhl tlapu přes stůl a popadl jej za šedivějící vlasy.
Ondřej ho udeřil korbelem do tváře. Hromotluk zaúpěl, pustil kštici a se zlomeným nosem klesl na kolena.
To už se na hromotluka a Ondru hnali ti dva, na které padl Matěj. A s nimi jejich kumpáni. Během pár okamžiků zachvátila nálevnu šenkovního domu surová bitka.
Ondřej se vyhýbal střetům a po zemi se doplazil k Matějovi.
„Dobrý?“ zeptal se druha a pomohl mu na nohy.
Matěj přikývl. Rukou si třel potlučená záda. Tvrdý dopad z něj vyrazil všechnu opilost.
Proplétali se mezi rozzuřenými chlapy, kteří do sebe bušili pěstmi i korbely. Lavice byly naštěstí moc těžké a zbraň zatím nikdo nevytáhl.
V zápalu rvačky si jich nikdo nevšímal, takže se proplížili pod stoly a podél zdí až k východu.
Zabouchli za sebou dveře a vylezli ven na Měnínskou ulici, kousek od stejnojmenné brány. Opřeli se o kamennou podezdívku a culili se, jako malí kluci, co provedli pořádnou lumpárnu. „Ech, tak to nám zase vyšlo, což Ondro?“ zahalekal Matěj.
„No nevím, kdybys mě pořád nesral těmi řečmi, mohli jsme ještě v klidu pít. Šenkýř na nás bude pěkně naštvaný.“
„Nebude,“ odpověděl s úsměvem Matěj. „Rvačky prospívají obchodu.“
„To určitě,“ řekl Ondřej nazlobeně a vydal se ulicí nahoru. Matěj si pospíšil za ním. Minuli křižovatku s Českou a Menších bratří.
Nohy se jim bořily do bahna.
Ondřej měl Matěje plné zuby. Byly to dva dny, co se vrátili z výpravy proti zbojníkům usazeným na hrádku v Babicích. A oba je strávili i s dalšími vojáky pitím.
Všichni zajatí lapkové, včetně jejich velitele, byli včera popraveni. Pověsili je na šibenici před městem a hejtmanovu hlavu, nabodnutou na kopí, umístili pro výstrahu na Měnínskou bránu.
Ondřej s Matějem patřili do bojového tovaryšstva pana Erharta Skalského z Kunštátu, které odvedlo při dobývání Babic největší kus práce. Brněnská městská hotovost spíš jen zděšeně přihlížela, než aby bojovala.
Jsou to koneckonců řemeslníci, kteří o válce nic neví, bránil je v duchu Ondřej, který také pocházel z Brna. Kamarádovy urážlivé poznámky na adresu rodného města jej proto hnětly.